+420 774 090 079

Příběh 7 - Dominik

Jmenuji se Dominik 
Kromě vysokého astigmatismu mám vrozenou oční vadu – Nystagmus. Ta způsobuje nekontrolované, rychlé a trhavé pohyby očí, čímž je znemožněno zaostření již na poměrně krátkou vzdálenost. Brýle, ani kontaktní čočky tuto vadu řešit nedokáží, pouze mi umožňují zmírnit mou krátkozrakost.
 
Přesto jsem až do poloviny osmé třídy ZŠ chodil do běžné školy, společně se zdravými dětmi, kde jsem se ovšem dennodenně potýkal s velkými problémy při výuce. Bylo to ještě v době, kdy nebyly k dispozici žádné digitální kompenzační pomůcky a učitelé nebyli připraveni, ba ani ochotni vyjít vstříc mým potřebám.
Již od mala jsem žil sportem. Každý den po škole jsem strávil s kamarády na hřišti, ať už venku kde jsme hráli hokejbal, basketbal, nebo třeba fotbal, ale nejvíce ze všeho jsem miloval florbal. Tehdy jsem si nepřipouštěl, že mě můj zrakový handicap neumožní se tomuto sportu nebo třeba i jinému z mnou oblíbených věnovat profesionálně, přestože jsem patřil na celé škole k nejlepším sportovcům.
 
Problémy s výukou byly rok od roku větší a já byl nucen přestoupit do ZŠ pro zrakově postižené. Bylo to pro mě tehdy dost frustrující. Opustit kamarády a přijít do nové „speciální školy“.
Pamatuji si, že jsem se za to tehdy dost styděl. „být jiný“.
 
Nakonec to ale nebylo tak zlé a mám na tu dobu spoustu hezkých vzpomínek, zejména těch sportovních, ať už to bylo plavání nebo třeba atletika.
Po nástupu na SŠ – OA pro zrakově postižené v Nových Butovicích jsem se sportu pomalu přestával věnovat a nastupovalo období rebelie. Holky a zábava. Učení šlo stranou a já začal mít problémy jak s docházkou, tak i s prospěchem.
 
Nakonec mě ze školy vyloučili a já se dalších pár let protloukal po různých školách, ale nikde jsem nevydržel.
Pomalu, ale jistě to šlo se mnou z kopce.
Nechtěl jsem si připustit, že bych mohl mít nějaké psychické problémy. Ale pocity méněcennosti až zbytečnosti jsem si uvědomoval čím dál více. Nicméně jsem o tom nedokázal s nikým mluvit a problémy se jen stupňovaly.
Chtěl jsem jen, aby mě všichni nechali být a nestarali se.
Vyústilo to v rozchod s tehdejší přítelkyní, kterou jsem opustil, jen abych měl od všeho pokoj.
Následovaly další promarněné roky, kdy jsem žil jen ze dne na den a svojí budoucnost jsem neřešil, protože jsem žádnou neviděl.
 
Později jsem se na internetu poznal s jednou slečnou. Krásná, chytrá, milá… Vše se zdálo být na dobré cestě. Hodně jsme se sblížili. Ale sama měla spoustu problémů, které ji v životě potkaly. Začali jsme se vídat a já se do ni zamiloval.
 
Ale ani jí jsem se nedokázal svěřit. Styděl jsem se a bylo mi trapně.
Nicméně ona mé city neopětovala. Myslel jsem, že se to časem změní, ale nestalo se tak. Nesl jsem to dost těžce a bylo mi jen hůř.
 
Čas běžel a já pozoroval, jak se všichni okolo mě v životě někam posouvají, ale já uvízl na mrtvém bodě. Skončilo to jak psychickým, tak fyzickým kolapsem, kdy jsem už neměl sílu na nic.
Jednou v noci mě probudilo nesnesitelné svědění levé horní poloviny těla, kdy jsem se musel drápat do krve.
Následovalo motání se při chůzi, ztráta síly a citu v prstech, věci mi začali padat z rukou, přidal se zánět očního nervu a já skončil na kapačkách v nemocnici, kde na základě mých problémů hned správně odhadli o co se jedná.
Říkal jsem si proč já… Nekouřím, alkohol piju jen příležitostně, většinu života sportuji, i když poslední roky převážně jen cvičím v posilovně.
 
Mé temné obavy se naplnily.
Diagnóza – Roztroušená skleróza.
Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že takhle už to dál nejde, že svoje tělo ničím. Že ničím sám sebe.
Pomalu jsem se začal dávat dohromady.
Odhodlal jsem se nastoupit znovu do školy, do 3. ročníku pětiletého dálkového studia.
A učení mě začalo opravdu bavit. Příští rok maturuji a pokud nenastanou nějaké komplikace, rád bych pokračoval mezinárodním bakalářským studiem na téže škole.
Škola, kterou jsem si vybral má hodně zkušeností s integrovanými studenty.
Hned při podání přihlášky mě obeznámili s průběhem výuky a nasměrovali do SPC na nám. Míru, abych si vyřídil potřebné papíry pro studenta se speciálními potřebami.
Tam jsem se poprvé dozvěděl o Markovi.
Zjistil jsem si o něm nějaké informace a začal jsem k němu chodit na kruhový tréninik.
Viděl jsem, že i člověk s těžkým zrakovým postižením může být v životě úspěšný, když o to opravdu stojí.
A to je na tom Marek, co se zrakových funkcí týče ještě o mnoho hůře, než já.
Ukázal mi, že vše je jen v hlavě každého z nás a že nic není nemožné.
V Markovi jsem našel skvělého kamaráda a poznal výbornou partu nových lidí, kteří se v životě potýkají s obdobnými problémy a přitom žijí plnohodnotný a spokojený život.
Zavřít